Jak jsem zaspal

úvod tvorba projekty kontakty

Probudil jsem se. Podíval jsem se na telefon. Bylo 4:29. Sakra, to je moc brzo. Šel jsem tedy ještě na chvíli spát. Parkrát jsem pak slyšel budík, ale neměl sílu vstát. Až pak…

Probudil jsem se. Podíval jsem se na telefon. Bylo 6:30. Sakra, to je moc pozdě! Zaspal jsem. Co teď? Pracovat z domova se mi rozhodně nechtělo, volat šéfovi a omlouvat se, že dorazím o hodinu později, taky ne. Zapnul jsem tedy počítač a podíval se na jízdní řády. Ano, když stihnu rychle dojít ke Kiliánovi, budu mít zpoždění třeba jen čtvrt hodiny celkem a to pravděpodobně nikdo řešit nebude. To je má spása! Těch autobusů tam za sebou jede dost, takže když nestihnu jeden, další jede za ním.

Vyrazil jsem tedy nejrychleji, jak jsem uměl, a šel nejvyšší rychlostí, která se u mě dá ještě označovat jako chůze. Jablko jsem snídal za chůze. Šel jsem polní cestou plnou ranní rosy. Jak že to dělá ten pan Dichmann? Taky každý den chodí pěšky na autobus a prý to dělá pro zdraví. Tak aspoň budu zdráv.

V údolí se převalovaly oblaky, kdybych měl čas, mohl bych napsat nějakou báseň. Vešel jsem do lesa. Nevadilo mi ani tak po ránu jít, jako spíš fakt, že přeci jen dorazím do práce pozdě. V lese jsem byl nucen místy zpomalit, cesta byla svažitá a terén celkem neschůdný. Za chvíli jsem však uviděl vodní hladinu, silnici a autobusovou zastávku. Na zastávce čekala nějaká ženská v pruhovaných šatech. To, že ženské v pruhovaných šatech nosí štěstí, jsem věděl, ale až tak… No nebudu předbíhat. Podíval jsem se na jízdní řád a zjistil jsem, že jsem stihnul první z těch autobusů, co jsem si vyhlídnul. To mi udělalo celkem radost.

Za minutu autobus přijel. Místo k sezení jsem snadno našel, a tak jsem si řekl, že zpoždění zatím pustím z hlavy, a budu se věnovat něčemu užitečnějšímu (dopisovaní rozepsaných povídek).

Na Smíchov jsme dojeli přesně, jak jsme měli. Nastoupil jsem do metra, tím bude cesta nejrychlejší. Jel jsem a koukal jsem se na hodinky. A znova. Bylo nějak podezdřele brzo.

A pak mi to došlo! Já idiot! Vstal jsem přesně tak, jak jsem chtěl vstát, akorát jsem se bál, že zaspim, a tak jsem se po ránu vyschízoval. Myslel jsem si, že je o hodinu později! Takže jsem ve finále neměl o půl hodiny zpoždění, ale naopak jsem dorazil do Prahy o půl hodiny dřív! Já vůl…

A tak jsem se tomu jenom smál.