Osmá stopa

úvod tvorba projekty kontakty

To si sedají cihly. Je to takový tichý zvuk, který můžete zaslechnout jen pozdě večer ve starém cihlovém baráku. A musí být ticho, jinak ho neuslyšíte.

Vůbec je pozoruhodné, jak se spící dům podobá spícímu člověku. Někdo nahoře spláchnul. Nejprve šumění vody potrubím a pak vysoký tón čerpadla. Jako když spáči kručí v břiše. A pak už jen ticho. Ale když se člověk pořádně zaposlouchá, uslyší srdeční tep. Rozdíl spočívá v tom, že dům má více srdcí. Jeho srdce jsou hodiny.

Tik, tik, tik. Budík na nočním stolku se poctivě snažil držet krok s dobou. Markéta se převalila a spící dům začal chrápat. Někde vysoko ve stoupačkách se spustila nějaká klimatizace nebo digestoř.

Markéta ležela a nemohla usnout. Přetáhla. V hlavě jí vířily myšlenky a smysly se zostřily. Asi počáteční stádium lykantropie.

A do toho komár. Neexistuje hlasitějšího zvuku, než je pro usínajícího komár. V tomhle se vážně nedalo spát. Spustila tedy bosé nohy na studenou zem a vyrazila do koupelny. V koupelně si vypláchla pusu a rozsvítila fotolaboratorní lampu. Místnost zalilo červené světlo. Nad vanou na sušáku dnes Markéta místo ručníků sušila filmy. Zběžně je prohlédla očima - všechno zkažené, přepalené až běda. Buď to přehnala s expozicí nebo jí ujela ruka při nastavování světla. Těžko říct. Sklidila je do černé igelitky. Koupelí v ustalovači bylo už pro dnešek dost. A vyšla si zase lehnout.

Je to pozoruhodné, ale i ve dvě hodiny v noci se o pár pater výš najde někdo, kdo si jde umýt ruce. Čerpání, čerpání, žbluňkání z trubek. Než došla zpátky do ložnice, otočila se. Připlížila se potichu do kuchyně. Dávala pozor, aby nerozezněla korálový závěs, co tam měla ve dveřích. Nemusela však být tak potichu, detektiva, který tam v kuchyni spal na gauči, by totiž neprobudil ani průjezd tanku. Markéta si vzala svou kořist - digitální diktafon položený vedle detektivovy peněženky a vyplížila se stejně potichu, jako přišla.

V ložnici rozsvítila lampičku a sedla si ke stolu. Zapojila do diktafonu svá sluchátka. Když nemůže spát, bude poslouchat. Třeba na něco přijde. On ten diktafon byl vůbec divný předmět. Detektiv jí o tom vyprávěl při jedné z včerejších večeří. Někdo mu ho podstrčil v policejní kantýně do kapsy od bundy na věšáku. Nikdo se k tomu pochopitelně nepřiznal. Bylo na něm jen osm nahrávek, jinak nic. Sedm z nich prý obyčejné zvuky města, na osmé stopě střelba. Markéta se posadila, nasadila si sluchátka a stiskla PLAY.

První stopa: V dálce jelo auto. Po Markétině levici někdo hrál na housle stupnici. Falešně. Zaštěkal kdesi pes a pak se ozval takový zvuk, který zněl jako střelba laserovou zbraní v nějakém béčkovém filmu. Druhá falešná stupnice na housle. Konec stopy.

Stereo zvuk je pozoruhodný vynález. Markéta to slyšela, jako kdyby „tam“ byla, jen zatím nevěděla, kde je to „tam“.

Oproti tomu druhá stopa byla jasná: Nejprve hluk metra jedoucího tunelem, pak nahraný hlas oznámil stanici „Zamenhofova“ a bylo slyšet otvírání dveří. Tahle stopa se prozradila sama.

Třetí stopa byla složitější. Zvonek od kola, potichu cikády ze všech stran. Pak se pomalu blížilo letadlo a hlasitě prolétlo nad hlavou. Markéta se zamyslela. Ano, to muselo být někde v polích na Suchém vrchu, docela blízko letiště. Vytáhla mapu města a ano - kousek za koncem přistávací dráhy vedla cyklostezka. To muselo být tam. V každé nahrávce je tedy klíč místa.

Vrátila se k první stopě a došlo jí to: To nebyla střelba z laserové zbraně, ale blížící se trolejbus. Rozvibroval síť trolejí a ty udělaly tento podivný zvuk. A ty falešné housle - to musela být nějaká základní umělecká škola někde vedle trolejbusové tratě. Jasně, Náměstí Pařížské komuny, vždyť tam jako dítě chodila…

Povzbuzena úspěchem pustila se do stopty čtvrté: Vzdálené rádio a sekačka. To mohlo být kdekoliv. Ale pak se ozvala charakteristická zvonkohra. Ano - Ruský kostelík - ten stojí na kraji zahrádkové kolonie.

Stopa pátá: „S hořčicí nebo s kečupem?“ zeptala se nějaká žena. Pak hovory nějakých lidí, ale ten, kdo nesl diktafon, se jim vzdaloval. Zaječení nějaké dívky nalevo: „Á, ty blbečku!“ Pubertální smích. Děti. Šplouchání a cákání vody.

Tohle mohlo být jen jedno místo - koupaliště Ve starých pískovnách.

Pustila šestou stopu. Znělo to jako nějaký stroj. Rytmicky pracoval. Pak okolo projel člověk na motorce a konec. Markéta sundala sluchátka. Z toho poslouchání jí docela vyschlo v krku.

Šla tedy do koupelny se napít. Rozsvítila. Chvíli se mlčky koukala na svou tvář v zrcadle. Nad obočím měla fialový pupínek. Opláchla si obličej a vypláchla si pusu. Voda měla tu správnou chlórovou pachuť, jak se na Větrnou hůrku slušelo a patřilo. Zamyslela se: Už odhalila pět stop, akorát neví co s nimi. Vrátila se tedy do ložnice, ještě jí čekaly dvě stopy.

Nasadila si sluchátka a pustila sedmou stopu. Klimatizace. Lidé. Nalevo nějaký hiphop, ale jen na skok. Zase lidé, nějaký smích seshora. Indická hudba napravo. Dítě. Podpatky. Další lidé. Jakési pípání po pravici, další lidé. Pustila si to ještě jednou. Místo kde je hodně lidí a na konci, zřejmě pípání pokladen. Nějaký supermarket, nebo spíš - ten hiphop a indická hudba tomu nasvědčovaly - obchodní dům. Ano, nositel diktafonu prošel nejprve okolo obchodu s oblečením (to ten hiphop) a potom, potom třeba kolem indické restaurace, aby nakonec zakončil svou cestu u pokladen supermarketu. Markéta se zamyslela: Kde mají indickou restauraci a zárověň supermarket? Nákupní centrum Hvězda, to by mohlo být ono!

A poslední, stopa osmá: Střelba. Nějaké malé dítě: „Mami.“ Znovu střelba. Markéta si to pustila znova, ale žádná indície místa v tom nebyla.

Vrátila se k šesté stopě, té továrně, třeba je klíč k osmé stopě těch předchozích sedm. Továrna na šesté stopě rytmicky pracovala a pak kolem projela motorka. Znovu si pustila ten zvuk továrny. Markéta zavřela oči a zaposlouchala se. Stroj, motorka. Stroj, motorka. Poslouchala šestou stopu dokola. A pak jí to došlo, kde takový stroj slyšela - exkurze v poštovní tiskárně cenin. Dost možná, že to bylo nahráno tam.

Podívala se na mapu. Místa nahrávek byla, jak se zdálo, rozmístěna v podstatě náhodně. Markéta doufala, že je to jen nějaký nevydařený vtip. Že ona osmá stopa není nějaké sériového vraha. Znova si pustila osmou stopu: Střelba, dítě, střelba. Tahle stopa se od ostatních lišila.

Markéta sundala sluchátka a šla do koupelny. Pila. Někde nahoře se spustilo čerpadlo. A v tom jí to docvaklo - ta osmá stopa nemá prostorový zvuk.

Docupitala do ložnice. Pustila osmou stopu. Ano, žádný prostový zvuk. Nebylo slyšet, kde se střílí a kde se pláče. Podívala se na displej diktafonu, svítil tam nápis MONO. U všech ostatních stop byl zvuk prostorový a nápis STEREO. Takže ta osmá stopa asi ani nebyla nahrána tímto diktafonem, asi je nakonec z nějakého filmu.

Rozlouskla to. Vypnula diktafon, sundala si sluchátka a odpojila je. Na malý papírek napsala „Na něco jsem přišla.“, položila to na diktafon a šla ho vrátit do kuchyně. Pak si šla lehnout a znavená posloucháním usnula spánkem spravedlivých.

Při snídani se jí detektiv ptal, na co večer přišla. Nemohla si vzpomenout.

FINIS